Rozvodové trauma: Lze mu vůbec zabránit?
Zabránit se mu zcela jistě nedá – u některých párů. U těch, kdy alespoň pro jednoho člena dyády, manželského páru, bylo to manželství extrémně emočně důležité. Nebo když pro jednoho z páru bylo extrémně důležité ekonomicky. Třeba že žena v domácnosti bude muset začít hledat obživu. Rozvodové trauma však u mnoha (jiných) párů může nenastat. Když je to rozvod po dohodě rozumných lidí, mohou se rozejít v klidu a bez bolesti, i když mají děti. Častější však je, že rozvod bolest způsobí. Také že způsobí trauma. Ani to ale není úplně negativní.
Rozvodu se někdy říká „malá smrt.“ A je to okamžik v životě, kdy se vyplatí mít jednoho sociálního psychologa – poradce v rozvodové poradně (zde jste správně), ale také klinického psychologa – protože trauma může nabývat intenzity nemoci, a chce odbornou zdravotnickou pomoc.
Rozvodové trauma pro dítě
Pro dítě není rozvod rodičů „jen“ změnou rodinného uspořádání. To, co pro dospělé představuje osobní selhání, novou šanci nebo smíření, pro dítě znamená rozpad světa, ve kterém našlo svou stabilitu. I když se rodiče snaží oddělit své emoce od těch dětských, realita je jiná. Dítě totiž není schopno pochopit, proč najednou musí žít ve dvou domácnostech, proč už není součástí společného života, který pro něj dříve znamenal bezpečí. Ztrácí nejen každodenní kontakt s oběma rodiči, ale i pocit, že má pevnou půdu pod nohama. Dítě nemá dostatečně vyvinuté mechanismy, jak se s tím vyrovnat, a je pro něj nebezpečné.
Zažívá-li dítě v tomto období zmatek, zklamání, hněv nebo smutek, často to bývá projevené ve změnách chování. Zhoršení školních výsledků, poruchy spánku, agresivita nebo uzavřenost. A většina těchto projevů není na první pohled vidět. Rodiče mohou mít tendenci to přehlížet, dítě se s tím „vyrovná samo“, nebo že je to jen „krátkodobý problém“. Ale v dlouhodobém horizontu se může stát, že trauma z rozvodu se promítne do celé budoucnosti dítěte. Může to ovlivnit jeho vztahy, schopnost důvěřovat, způsob, jak se bude stavět k lásce a partnerství.
Je knížecí radou, že by při rozvodu mělo být první starostí rodičů netraumatizovat rozvodem děti. Ale měli by se o to alespoň snažit. A především – okamžitě, jak rozvádějící se rodiče rozpoznají, že je s dětmi „něco špatně,“ „něco jinak,“ je třeba urychleně pro děti vyhledat psychologickou pomoc. Ne pomoc rozvodového poradce – pomoc dětského klinického psychologa nebo dětského psychiatra. A je nutno je najít, i když jich je bolestně málo.
Rozvodové trauma pro rozvedený pár
Rozvodové trauma se tváří genderově neutrálně. Ve skutečnosti muži a ženy rozvodové trauma prožívají každý po svém. Ženy hledají oporu v kamarádkách, v rodině, v terapeutovi, v alkoholu, hospodě a YouTube tutoriálech na „Jak být alfasamec po rozvodu“.
Ženy
U žen to má projev traumatu obvykle jiný průběh. Na rozdíl od mužů je nenutí sociální normy emoce schovávat. Rozvod je pro ně často kombinace pocitu zrady, strachu z budoucnosti a přemýšlení, jak to všechno zvládnou. Ženy také mívají tendenci hledat v rozvodu hlubší význam. „Co jsem mohla udělat jinak?“ nebo „Kde jsem udělala chybu?“ – to jsou otázky, které si muži položí málokdy, pokud vůbec.
Zatímco mužské trauma často utíká do vnějšího světa (do hospody, posilovny, práce), ženské trauma se mnohem víc odehrává uvnitř, v hlavě a srdci.
Muži
Muži mají tendenci to hrát na tvrdé hošíky. Rozvod? „Jo, jasně, pohoda, nový začátek!“ – přitom uvnitř je to, jako by ve své oblíbené hospodě zjistil, že došla desítka a mají jen lahvovou malinovku. Mužské ego dostane ránu: „Nebyl jsem dost dobrej?“ Trauma u mužů se často převléká za workoholismus, náhlou potřebu posilovat nebo zcela toxicky za flašku něčeho tvrdšího.
Posttraumatický rozvoj partnerů po rozvodu
Bakalářská práce Dany Zukalové Posttraumatický rozvoj partnerů po rozvodu stojí za přečtení. Je důkazem, že u nás a na nás – v našem jazykovém prostředí, u lidí s naší „národní identitou a mentalitou,“ vznikají zajímavé a lokalizované práce i na úrovni bakalářských či diplomových prací. Autorka „zkoumá oblast vzniku traumatu, posttraumatické stresové poruchy a posttraumatického růstu v těžké životní situaci, kterou je rozvod manželství.“ Cituji překvapující zjištění:
„Výzkumem bylo potvrzeno, že rozvod je značně traumatizující událost v životě. Tato skutečnost má pro ně ale nejen negativní, ale i pozitivní důsledky. Další zjištění, které vyplynulo z výzkumu, je odlišnost prožívání zátěžových situací mezi pohlavími. Odlišné je i samotné „zpracování“ traumatického zážitku a postupného zhojení. Ve výzkumném vzorku byly adaptabilnější ženy. Lépe se s problémy zvládly vyrovnat, uváděli shodnou délku hojení – 2 roky. „
Šťastnější po rozvodu
„U všech zkoumaných žen se v různé míře projevil i posttraumatický růst, shodně uváděly, že je nyní jejich život šťastnější. Rozvod výrazně ovlivnil další život účastníků. Vyřešil problémy, které tímto způsobem chtěli partneři vyřešit, splnil jejich představy a očekávání. V souvislosti s rozvodem si uvědomili i pozitivní změny. Změnil se jejich vztah k okolí a samotnému životu. Svůj současný život hodnotí jako spokojenější.„ A to je mimořádně důležité u těch žen, které si opakovaně kladou otázku, zda má či nemá s tím narcisto / psychopatem / alkoholikem dále vydržet.
Rozvodové trauma: Muži trpí více
Autorka zmiňuje, že u všech zkoumaných žen se po rozvodu projevil posttraumatický růst. U mužů to tedy neplatí. Je odtud daleko k myšlence, že muži trpí rozvody více?
Poradit se se mnou můžete i v této věci. Objednat konzultaci
